Příběh dvou hřebců

Dva hřebečkové, Lord a Bazic, vyrůstali o samotě, daleko od stáda a ani jejich majitel jim nevěnoval mnoho pozornosti. Nejnutnější péči, krmení, vodu,. Hřebčí hrátky a souboje, vzájemné útoky na zadních nohou s hrabáním předních kopyt nad hlavou, kousání a kopání občasný útok  proti člověku završený vítězstvím stále posiloval jejich dominantní postavení. Občasný pokus o pohlazení nebo dokonce osedlání končil šrámy a modřinami

Když bylo hřebečkům 6 let a majitel neměl z nich žádný užitek, pokusy o prodej neměly úspěch, padla na něho beznaděj a rozhodl. Dost bylo trápení a zbytečných starostí. Krmení taky není zadarmo a tak nevděčníci půjdou na jatka. V poslední chvíli se našel někdo, kdo se s takovým osudem fyzicky zdravých mladých hřebců s vylekanýma, bojácnýma očima, nemohl smířit. Šestnáctiletá studentka Dominika přemluvila své rodiče a tak za cenu masa, změnili hřebci majitele.

Prvním velkým úspěchem bylo převedení koní do nového domova. Z počátku se zdálo, že nebude tak zle. Koně si rychle zvykali na nové prostředí, nový majitel byl s nimi častěji v kontaktu, obohatil krmení a častější kontakt za čas umožnil i pohlazení a přišly pokusy o osedlání. To však byl konec sbližování. Opět agresivní odpor koně a ústup jezdce. Následovalo hledání odborné pomoci v okolí u zkušených konvenčních koňařů. Jejich zažité postupy však opět selhali a navíc strach z člověka se prohloubil Lord se bál pustit člověka na svou levou stranu a u Baziho se zvýšila jeho přílišná zbrklost   Kvalitní krmení zlepšilo vzhled, ale také zvýšilo vitalitu a agresivitu obou hřebců. Po několika pokusech o zkrocení, doprovázených menšími úrazy se dostavila beznaděj. Až Dominika při surfování po internetu narazila na stránky Českolipského klubu westernového ježdění KWJ FALADA pořádajícího kurzy přirozeného partnerství, obrátila se spolu s otcem na cvičitele pana Koudelku.

Prvním závažným problémem byla přeprava obou  koní Aby přeprava byla bezpečná a co nejméně stresující bylo nutné koně alespoň částečně připravit Základní lekce her na místě umožnilo bezpečné naložení a převoz obou koní  Jedině díky klidu a zkušenostem cvičitele se podařilo hřebce, kteří na sebe byli velmi silně fixovaní od sebe oddělit a převést do České Lípy do stájí KWJ FALADA. Při spatření pasoucího se stáda ve své blízkosti byli hřebci v tak silném stresu, že se začali znovu chovat agresivně k člověku, silně potit a bojovat o svobodu to se opakovalo pokaždé, když byli vyváděni ze stájí nebo se přiblížili ke stájím jiné koně. Z počátku se nikdo mimo pana Koudelky nemohl ke koním přiblížit. Koně kousali, kopali, stavěli se na zadní a při své váze a vitalitě znamenali vážnou hrozbu.

Pan Koudelka systematickou prací, za využití Parelliho her postupně koně zklidnil a po několika dnech každodenní tvrdé práce se koně posupně vyrovnávali s blízkostí jiných koní a soustředili stále více pozornosti důvěry a respektu k člověku. K nemalému překvapení majitelů začaly po několika týdnech s dříve nebezpečnými hřebci pracovat 14 členky klubu. Nutno podotknout, že ve svých 14 letech již byly na úrovni cca. 1000 výcvikových hodin a držitelkami Game With horse 1. st.,- osvědčení získaného v klubu na základě přezkoušení ze získaných dovedností. Trpělivá práce ze země postupné vytváření důvěry, ale i respektu přinášelo ovoce. Dcera majitele hřebců, Dominika se přihlásila do kurzu a postupně se zapojovala do práce.  Obsednutí obou hřebců, které pan Koudelka provedl před zraky absolventů kurzu, pak již nebylo nijak dramatickým okamžikem a za několik dnů to již byla běžná každodenní činnost členek klubu. Stále výrazněji se na výcviku podílela pod vedením pana Koudelky Dominika. Přemluvila svého otce, aby absolvoval kurz a naučil se s koňmi komunikovat. S velkým zájmem pozorovali tuto úspěšnou přeměnu obou koní i děti z letního výcvikového tábora, který každoročně v letních měsících KWJ FALADA pořádá. S nadšením přijali, když jedna z opakovaných absolventek tábora si mohla vyzkoušet obecnou platnost získaných dovedností na těchto hřebcích, se kterými si výborně rozuměla.

 Veškerý výcvik probíhal naprosto bez násilí, nebyly používány žádné prostředky, které by způsobovaly koním bolest. Koně byli po dobu výcviku ovládáni, vedení i ježděni pouze na ohlávce bez bolestivého uzdění.             

Tento příběh dvou koní odsouzených nesprávným přístupem  ke smrti na jatkách a nakonec zachráněných, by měl promluvit ke všem, kdo by chtěli mít svého koně. Aby byl kůň pro svého majitele partnerem a ne nebezpečným a vzpouzejícím se postrachem , aby mu nezpůsoboval stresy frustrace , ale aby  naopak byl člověku potřebným partnerem, je třeba koně dokonale na jeho úlohu připravit a hodně se musí  z přirozené komunikace naučit i  jeho majitel – jezdec, aby si ti dva rozuměli. Potom teprve bude platit, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Jeho síla a oddanost je nádhernou odměnou za práci s ním.